19. května 2017 08:00 » Pozor na Zilvara! Kdo hrál v posledních deseti letech Pražská teplárenská přebor proti Uhelným skladům, zná tuhle větu velmi dobře. Na LUKÁŠE ZILVARA se můžete připravovat jak chcete, můžete ho zdvojovat, ztrojovat, ale přesto se velmi těžko brání. Co se týče rychlosti, nemá v soutěži konkurenci. Nejen tím je však zajímavý: od roku 2004 je klubu věrný, odmítl i ligovou nabídku z Českých Budějovic. Navíc soupeři zírají, když si před nimi pár minut před zápasem zapálí cigaretu. I to je 35letý útočník.

Kdy jste si uvědomil, že jste rychlý?
Tohle jsem si uvědomil velmi brzo. Už v šesti letech, když jsem začínal s fotbalem, jsem utíkal jak svým vrstevníkům, tak starším klukům. Když jsme pak na základní škole běhali různé sprinty, byl jsem vždycky první, a stejně tak i na gymnáziu, kde doteď držím několik rekordů, včetně trati na šedesát či sto metrů. Že jsem docela rychlý, tedy bylo jasné už tehdy.

Máte dispozice k rychlosti třeba po rodičích?
To bych neřekl, nebo si toho alespoň nejsem vědomý, ani jeden z mých rodičů se totiž běhání či atletice závodně nevěnoval. Pro svou rychlost sice mám jedno vysvětlení, ale myslím, že je trochu scestné.

Zkuste.
Jako malý píďa jsem hrozně rád a velmi často běhal z kopce. Vždycky jsem se rozběhl střemhlav dolů, všichni se z toho hroutili, báli se, jak to dopadne, jestli si někde nenabiju, ale já nepadal, kmital jsem nožičkama, co to jen šlo, a zřejmě mi to zůstalo. To je moje vysvětlení. (usmívá se)

Proč jste se tedy nedal na atletiku?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Fotbal miluju odmalička, vytvořil jsem si k němu vztah už jako malý kluk. Je to pro mě hrozně krásná hra. Do míče můžete kopnout třiceti různými způsoby a pokaždé poletí jinak. A běhání? Jen běžíte. To je celé. Navíc si ani nemyslím, že bych byl dostatečně rychlý na to, abych mohl uspět na republikové úrovni.

Takže vás běhání nebaví, i když z něj maximálně těžíte?
Sám o sobě mě běh nenaplňuje. Co mě nebaví, a myslím, že mi to ani nic nedává, to je vytrvalostní běh. Ačkoliv jsem vyhrával i takové běhy a jedná se zároveň o nedílnou součást fotbalové přípravy, nikdy jsem si tohle příliš neužíval. Dobíhám obvykle mezi prvními, přesto se ale necítím být nějak extrémně vyčerpaný. Fyzicky mi dá určitě víc, když hrajeme tři na tři v kratších intervalech a pořád se sprintuje. Běhání bez balonu je prostě o ničem, ale když je tam míč, tak mě motivuje, abych se rozběhl.

Slyšel jsem, že vám někteří lidé ve fotbale přezdívají Forrest Gump. Jak vám to zní?
Tohle přirovnání myslím není úplně přesné. Samotný film je opravdu velmi krásný, bezesporu jeden z nejlepších, ale ta část, kde Forrest běžel, je vlastně úplně marginální. Navíc Forrest nebyl výjimečný jen tím, že oběhl Ameriku.

Ale stal se jakýmsi symbolem běhání a běhu obecně, ne?
Jasně. Sebral se a běžel napříč Amerikou. To já bych ale nikdy neudělal. (usmívá se)

Když jsme u Forresta Gumpa, máte s ním něco společného? On byl svůj, vy se taky něčím poměrně vymykáte.
Určitě nejsem úplně konformní člověk. Jestli tam jsou nějaké společné znaky, tak asi altruismus, ochota pomáhat a nezištnost. V tom se myslím celkem podobáme.

Taky jste asi častokrát slyšel spojení „Zilvar z chudobince“, což je postava z knihy Bylo nás pět. Co to s vámi dělalo?
Ano, to jsem slýchával a stále ještě slýchávám poměrně často. Když jsem byl menší, tak jsem se tím možná i trochu trápil, pak jsem se ale začal v jedné životní fázi zajímat o svůj rodokmen a zjistil, že rod Zilvarů je ve skutečnosti rodem šlechtickým. Do Čech přišel už v 11. století z německých Cách, usadil se v Krkonoších a tam vlastnil stříbrné doly. Od slova silber (německy stříbro) je mimo jiné odvozeno i samotné jméno Zilvar. Dodnes je u Trutnova zřícenina hradu Břecštejn, což je původní Silberstein. Na své jméno a svůj rod jsem tedy hrdý. Pocházím z Východočeského kraje a tam je Zilvarů docela hodně. V Rychnově nad Kněžnou je dokonce pivovar, který dělá pivo Zilvar. Desítku. Mimochodem celkem dobrou.

Teď už vás narážky na Zilvara z chudobince neotravují?
Postupem času jsem si z toho začal dělat legraci. Aspoň je moje jméno známé. Jak už jsem zmínil, hlavně dřív mě netěšilo, že je moje jméno spojované s chudobincem, ale ve finále jsou lidi, kteří nemají takové štěstí a materiální prostředky, a proto v chudobinci vyrůstají. To ale přece neznamená, že to nejsou plnohodnotní lidé!

V Uhelných skladech jste už od roku 2004. Jak se za tu dobu fotbal na téhle úrovni z vašeho pohledu vyvinul?
Na vrcholové úrovni se fotbal vyvíjí do rychlosti, to bez debat. Ale že bych podobný trend pozoroval i na úrovni přeboru, že by se tady významně zrychlilo, to úplně říct nemůžu.

Což je vaše výhoda, protože vy na rychlost sázíte odjakživa.
Rychlost je jednoznačně moje největší deviza. Jenže s tím je spojené i to B, že se mi balon občas plete pod nohama. Samozřejmě je to ale výhoda, když je fotbalista rychlý, zejména pokud se hraje na brejky, pak má přidaná hodnota ještě stoupá.

Dodává vám rychlost sebevědomí?
Je to tak, ale sebevědomí mi asi nikdy nechybělo. Nemyslím si, že jsem přehnaně sebevědomý, v tomhle směru si ale věřím. Asi nikdy v životě se mi nestalo, že bych nepředběhl obránce. Fakt ne. Ne vždycky se to samozřejmě podaří, protože když běžíte s míčem, je to něco jiného než běžet bez něj, takže jsem jako útočník v určité nevýhodě, přesto se mi v tomhle ohledu pořád celkem daří.

Jaký je to pocit, když vás ostatní už roky marně nahánějí? Myslím, že vaše jméno padne na přípravě každého vašeho soupeře.
To mě těší a lichotí mi to. Jsem si toho moc dobře vědomý, že si na mě soupeři kvůli rychlosti dávají větší pozor. Nechci, aby to vyznělo příliš nafoukaně, ale asi je těžké mě ubránit, obzvlášť pokud dostanu balon do běhu. Pak obránci kromě faulu moc možností nezbývá, to je prostě fyzikální zákonitost.

Není náhodou moment, kdy předbíháte obránce, lepší než ten, kdy dáte gól?
A to zase ne. Pořád mě potěší víc, když dám gól třeba z malého vápna do prázdné branky, než když někomu uteču a s míčem se zastavím u rohového praporku.

Vážně jste pro rychlost nikdy nedělal nic speciálního?
Ne, nikdy. Ani teď rychlost nijak netrénuju. Je to prostě dar od boha.

Nevadí vám ani to, že jste už léta kuřák?
Zase nejsem nějaký vášnivý kuřák, moc toho denně nevykouřím, a přestože na to nejsem zrovna pyšný, tak jsem se jednoduše ještě nerozhodl, že přestanu. Že by mě to ale ve fotbale nějak významně omezovalo, to si nemyslím. Na rychlost to podle mě nemá vliv vůbec žádný, na celkovou fyzičku pak asi trochu jo, ale pokud má člověk natrénováno, tak se to ani nepozná. Dost vrcholových sportovců kouří, akorát se o tom příliš nemluví. Dnes je totiž moderní nekouřit, a tak je to správně. Ke mně to ale alespoň prozatím tak trochu patří, dalo by se říct, že je to součástí mé image. Navíc rád trochu provokuju, když je to v mezích normy.

Můžete to rozvést?
Hrozně mě baví dát si třeba cigárko v dresu na střídačce chvíli před zápasem. Soupeři si na mě ukazují, jestli jsem se nezbláznil, a já jim pak uteču, dám gól, dva nebo tři. Oni jsou pak hrozně konsternovaní, jak si může Zilvar dát cigáro před zápasem a pak tam takhle řádit. To mě baví. (usmívá se) Ale vím, že to není dobrý příklad pro mladé lidi. Kouřit by se nemělo. Škodí to zdraví. (důrazně)

Když jsem před dvěma roky dělal rozhovor s jiným útočníkem, Chrisem Nwogu, tak říkal, že mu tak rychlý nepřijdete. Zaznamenal jste to?
Zaznamenal. Bylo to vtipné, protože asi čtrnáct dní po tom, co ten článek vyšel, jsme hráli právě proti Nwogovi a já ho v jeden moment přesprintoval. Po zápase pak za mnou přišel a za to, co o mně tehdy v tom článku řekl, se mi omluvil.

Koho v přeboru vlastně z hlediska rychlosti uznáváte vy? Asi se s vámi chce poměřovat dost hráčů. Vy jste jednou na tréninku musel závodit s bývalým parťákem Ondřejem Hnátem, který vás vyzval na délku hřiště.
Ondra nevěřil tomu, že jsem rychlejší. Museli jsme to prokázat tímhle soubojem, který jsem vyhrál o celé velké vápno. Ono je těžké dokazovat, že jste rychlejší, když je to během zápasu. Pokud se s těmi hráči nepoměřím na stanovené trati face to face, je to opravdu složité. Co se přeboru týče, tak byl vždycky hodně rychlý Honza Fíček z Meteoru, pár rychlých kluků je v Královicích, ale nijak extra to neřeším. Že bych se trápil tím, kdo mě kdy běžecky překoná, to ne.

Měřil jste si vlastně někdy stovku?
Naposledy na střední škole na krajských závodech.

A čas?
Stovka z bloků na atletické dráze v tretrách za 11,03. Asi bych doma ještě našel i diplom. Možná jsem stovku někdy běžel i rychleji, ale tohle je poslední oficiální záznam.

To jste mě překvapil, vždyť český rekord je 10,23.
To ani nevím. Ale Bolt to běhá za 9,58.

Ten je úplně někde jinde. Váš čas se mi zdá na amatéra skvělý.
Kdybych se věnoval atletice, tak bych se zřejmě dostal na zajímavější čas. Teď už se na něj každopádně nedostanu, jsem za zenitem. Věk nezastavíte. Pozoruju na sobě, že delší dobu regeneruju, už po hřišti neběhám tak jako dřív. Dost často to z mé strany bylo neefektivní: kde byl balon, tam jsem běžel. Teď už se víc šetřím, fyzička už holt není taková, jaká bývala.

Přejděme od běhu k Uhelným skladům. Vy k nim už neodmyslitelně patříte a přijde mi, že se vždycky hledal vhodný parťák k vám do útoku. Bral jste to tak?
Pár kluků se vedle mě vystřídalo, třeba David Filinger, Ondra Hnát, Zdeněk Zmeškal, teď čerstvě je tam Venca Klán. Těžko říct, jestli vedení hledalo parťáka ke mně. Spíš šlo o to, že jsme potřebovali nějakého útočníka, a jedině dobře, pokud jsem se s ním dokázal vhodně doplňovat. Jinak ale nevěřím příliš tomu, že existují osudové dvojice, které by podávaly výjimečné výkony.

A co třeba Koller – Baroš?
Pravda, s tím souhlasím, ti se doplňovali výborně. Ale můžou se doplňovat i dva rychlí hráči. I vysoký a rychlý. Nemyslím si, že se někdy hledal typologicky hráč k Zilvarovi, spíš šlo o to, co trh dal a kdo byl do Uhelek ochotný přijít.

I přesto: kdo z bývalých parťáků vám seděl nejvíc a proč?
Nejvýjimečnější fotbalista, se kterým jsem kdy hrál, byl asi David Filinger. Neskutečně technický hráč, co ten předváděl za věci... Pro mě těžko uvěřitelné. Na hřišti byl trochu grázlík, ale měl fantastické fotbalové myšlení. S ním jsem si rozuměl možná vůbec nejvíc, ale už je to vážně spousta let. Určitě je v tom i trochu nostalgie, ale byly to prostě skvělé časy a já na celou tu éru za trenéra Myslivečka a asistenta Pauříka opravdu hrozně rád vzpomínám, byť to celé tak trochu paradoxně začínalo sestupem z divize. V přeboru jsme se pak poměřovali s týmy jako Přední Kopanina, Meteor, Admira a já se postupně dostával do povědomí pražské fotbalové veřejnosti. V porovnání s divizí se totiž jedná o extrémně sledovanou soutěž, již tehdy se tady psaly referáty ze zápasů a mě dodnes potěší, když tam najdu svoje jméno.

Už jsme zmínili, že jste v Uhelných skladech od roku 2004. Jsme v roce 2017, není obvyklé, že by fotbalisté byli tak věrní.
Věrnost už ve fotbale moc běžná není, to je pravda, ale já ji považuju za jednu ze svých charakteristických vlastností. Od konce vysoké školy jsem nezměnil zaměstnání, devátý rok jsem v jedné práci, čtrnáct let jsem se svou přítelkyní, stejně to mám i s Uhelkama. Přestože jsem dostal spoustu nabídek, tak jsem až na jednu výjimku, kdy jsem šel do přípravy na Motorlet a tam jsem si hned přetrhl křížový vaz, všechny úspěšně odmítal.

Proč vlastně?
Primárním důvodem byla vděčnost za to, že mi dali v Uhelkách šanci. Přišel jsem z rodné vesnice Černilov u Hradce Králové, kde jsem hrával I. B třídu, a chtěl jsem trénovat v Praze, kam jsem nastoupil na školu. Studoval jsem v Jinonicích sociologii na Karlově univerzitě, bydlel jsem na Petřinách, tak jsem hledal něco v okolí. V užším výběru byl Motorlet a Uhelky, které hrály o záchranu v divizi, a já si řekl, že tam mám asi větší šanci se uchytit. Následující roky jsem pak logicky cítil určitý závazek za důvěru, kterou do mě tehdy pan Mysliveček vložil. On má mimochodem asi největší podíl na tom, co ze mě vyrostlo. To byl pan Trenér! Moji bývalí spoluhráči ze staré party, třeba Petr Hurych, Petr Snopek a spol., si ze mě dodnes dělají legraci, že když jsem do Uhelek přišel, neudělal jsem ani pět nožiček. Teď jim to můžu vrátit. Už jich udělám deset. (směje se)

Nabídky musely být lákavé i finančně, ne?
Nikdy jsme nebyli tak daleko, abychom se bavili o financích. Navíc musím zdůraznit, že jsem nikdy nedělal fotbal pro peníze. Za fotbal jsem nedostával peníze ani na Uhelkách, pokud tedy nepočítám diety a týmové prémie, které byly vypsané za každý zápas. Přestože tam bylo několik hráčů, kteří nějaké peníze dostávali, já po nich netoužil. Největším motivátorem pro mě bylo to, když jsem si mohl po zápase přečíst, že jsem podal slušný výkon nebo že jsem byl dokonce nejlepší.

Jaká nabídka byla za ty roky nejzajímavější?
Když za mnou přišli z ligových Českých Budějovic. To jsem tehdy zvažoval.

Cože?
Nabídek z divize bylo víc, ale tahle byla výjimečná. Vyzvedli si mě po zápase a vybalili na mě, že by měli zájem. Nechal jsem si čas na rozmyšlenou, probíral jsem to doma s rodinou, ale nakonec se rozhodl, že se budu raději soustředit na vzdělání a vysokou školu. Pragmaticky jsem se vydal jinou cestou.

No, to zírám. Hráč z přeboru, který odmítl ligu. Takových by moc nebylo.
Možná jsem mohl zkusit jít do přípravy, ukázalo by se, jestli bych na to vůbec měl. Já se ale rozhodl jinak. Životnost fotbalistů je zhruba do 35 let na vrcholné úrovni. Jenže průměrný věk je přes 70 let. A co má člověk dělat pak, po kariéře? Dnes mám myslím vyšší příjem, než je plat průměrného fotbalisty v lize. Zpětně to tedy beru tak, že to bylo správné rozhodnutí.

Váží si v Uhelných skladech vaší věrnosti?
Já doufám, že jo. Minimálně mi odpustí, když přijdu o pár minut později na zápas, a stejně tak dokážou přehlédnout mou slabší tréninkovou docházku. Mám totiž časově náročné zaměstnání, často jezdím i na několik dní služebně do zahraničí, navíc jsem před pár lety založil rodinu a tohle vše se prostě nedá s trénováním vždycky dobře skloubit. Na trénink teď chodím maximálně jednou týdně, někdy vůbec. V klubu se toho každopádně za ta léta hodně změnilo. Ze staré doby zůstal vlastně jen Martin Kozel (sekretář), na bývalé funkcionáře pana Horálka, Nejezchlebu či Střelce nicméně nikdy nezapomenu. Všech si jich stále nesmírně vážím, společně s nimi jsem v Uhelkách zažil mnoho krásných a vesměs úspěšných fotbalových sezon. Takové změny k fotbalu ale patří. Přišel ambiciózní trenér Robert Hlavica a s ním i noví, převážně mladí a velmi šikovní kluci, kteří mají velkou perspektivu. Kdybych se měl třeba podívat na stávající kádr čistě z pohledu individualit, pak se jedná dost možná o vůbec nejsilnější tým, který kdy na Uhelkách během mého působení byl.

Takže se může naplnit přání trenéra Hlavici, který touží s tímhle mužstvem vyhrát přebor?
Určitě se to stát může, ale muselo by se sejít víc věcí najednou. Největší problém a překážka je šíře kádru. Fakt není široký, hráči jsou možná na papíře, ale na zápasy se scházíme ve třinácti lidech včetně brankáře. Pokud ale není konkurence, pokud na lavičce nesedí pět kluků, kteří mohou kohokoli ze základu kdykoli plnohodnotně nahradit, tak ti na hřišti jednoduše nemají takovou motivaci si sáhnout na dno. Nedej bože, pokud se někdo zraní nebo odjede z nějakého důvodu pryč... Tohle je ostatně asi největší změna, kterou ve fotbale pozoruji, a přiznám se, že mi je z toho trochu smutno. Pro mě byl totiž fotbal vždycky na prvním místě, neexistovalo, že bych jel na nějakou oslavu či na hory místo zápasu. Tenhle zápal však obecně u té mladší generace bohužel nějak nevidím.

Upínáte se k triumfu v přeboru, po kterém byste mohl v klidu skončit?
To bych opravdu hrozně rád. Jeden cíl jsme si splnili, když jsme loni vyhráli pohár, teď už tedy chybí jen vyhrát ten přebor. V silách stávajícího týmu to přitom je, ale muselo by se to sejít. Neztrácet zbytečně body, což byl vždycky takový syndrom Uhelek. Poráželi jsme první a prohrávali jsme s posledními. Pokud bychom ale rozšířili kádr, tak šance vyhrát přebor je víc než reálná.

Vy byste tuhle snahu měl podpořit góly, ale nikdy jste nebyl extra kanonýr, co?
Nebyl. Dávám zhruba deset gólů za sezonu, možná o něco málo víc. Řekl bych, že mi chybí především ta zdravá míra sobeckosti, typologicky jsem prostě spíše nahrávač. Když půjdu sám na brankáře a vedle uvidím hráče, který bude v lepší pozici, vždycky mu nahraju, a mám z toho stejně dobrý pocit, jako kdybych dal ten gól sám. Mrzet mě tedy může maximálně to, že ve fotbale neexistuje kanadské bodování, v něm bych figuroval určitě na lepší pozici než v tabulce střelců. Rozhodně se ale necpu na penalty ani trestňáky. Když jsou rohy, tak klidně bráním. Nemám v sobě ten zabijácký instinkt. Mít ho, gólů by možná mohlo být víc. Ale když to spočítáme za dobu, co hraju, mám stoprocentně přes sto gólů v přeboru. Kdo se tím může pochlubit?

Teď vám bylo 35 let. Dohrajete už v Uhelných skladech?
Asi jo, za jiný tým už hrát nechci, spíše jde o to, jak dlouho ještě vydržím. Sice už třetí sezonu po sobě říkám, že je má poslední, ale kluci mě nakonec do té další vždycky nějak ukecají, a dokud budu cítit, že nejsem na hřišti pouze do počtu, tak se zřejmě nechám ukecat i v budoucnu.

Pak můžete hrát za starou gardu, právě jste prolomil věk, který vás k tomu opravňuje.
Věk nezastavím, cítím, že už to není, co bývalo, ale že bych patřil do starého železa, to ne. Miluju fotbal, sport obecně, a ač přemýšlím o konci s hraním a o tom, co budu dělat poté, tak si pořád myslím, že to není na pořadu dne.

Co vlastně bude s Lukášem Zilvarem, až přestane hrát?
Pak bych se chtěl možná realizovat jako trenér, možná budu dělat jiný sport. Koketuju s golfem, hraju tenis, squash. Každopádně ještě necítím, že bych teď měl jít do důchodu.


KDO JE LUKÁŠ ZILVAR
Útočník Uhelných skladů, kterému v únoru bylo 35 let. Už dlouhé roky se o něm říká, že je nejrychlejším fotbalistou v Pražská teplárenská přeboru. Začínal v Černilově, jako žák hrál v Hradci Králové, v dorostu přešel do konkurenční Olympie Hradec Králové. V mužích nastupoval v I. B třídě a okresním přeboru za Černilov. V roce 2004 přišel studovat do Prahy sociologii na Karlovu univerzitu a zamířil do Uhelných skladů. Od té doby nehrál za jiný klub a stal se hlavním symbolem „Uhlířů“. Hlavně díky obrovské rychlosti je velmi výrazným fotbalistou. Jeho předností si všimli i v Českých Budějovicích – ligový tým ho před lety lákal k sobě. Odmítl a zaměřil se na studia. Dnes pracuje jako vedoucí oddělení digitálních technologií v jedné české bance.

19. květen 2017

Zobrazeno: 567